Tentokrát na zcela jiné téma, než jste u nás zvyklí. Ale jak už říká má drahá Inava, je to náš blog, tak si tu můžeme psát co chceme, kdy chceme a jak chceme! 🙂

Dá se říct, že celý svůj život (aspoň, co si pamatuju) trpím určitým spasitelským syndromem, hledáním nějakého vlastního smyslu, prospěšnosti a onoho pověstného dobra. Už jsem po všech zkušenostech vyrostla z toho, že spasím svět a smířila se s tím, že každý krok se počítá a že to jediné, co můžu udělat, je začít u sebe a kdo se bude chtít inspirovat, ten se třeba přidá.

Když si tak člověk občas přemýšlí nad smyslem svého bytí tady a jestli udělal pro společnost i něco více, tak musím říct, že jestli jsem v životě za něco vděčná, tak za to množství úžasných lidí, které kolem sebe mám. Vidím, jak se vyvíjí a jak společně či každý zvlášť to něco navíc pro společnost děláme. Ať už jsou mí přátelé zapálení ekologové, vegetariáni, vegani, pomáhají v různých oblastech, či jsou prostě jen lidsky v pořádku, kdykoliv se na ně můžete spolehnout a víte, že už jen svým bytím dělají svět lepším místem.

Asi abychom měli hned od začátku jasno, nejsem vůbec zastáncem toho, že všichni se máme mít stejně, že slepě se musí pomáhat všem, že jsme sluníčkoví lidé a na ulici podpořím každého prodejce ala charitativních produktů či přispěji každému bezdomovci. Naopak bych řekla, že v tomto jsem relativně otrlá, a i na lidi, které mám nejvíce ráda, umím být tvrdá a upřímná, protože razím heslo, že lítost ještě nikdy nikomu nepomohla.

Poslední dobou hodně řeším, jestli je nějaký projekt, místo, sociální skupina, které bych chtěla podpořit. Již dlouhé roky pomáháme těm němým tvorům – útulky, sbírky atd. Ale to tak nějak nestačí. Malé děti – zcela upřímně, chápu, že za nic nemohou, ale organizací na jejich podporu je již spousta a asi nechci sbírat další víčka apod.

Foto3

Opět díky naší práci a řešení jedné akce jsem se dostala do kontaktu s dámami z centra Pestalozzi. Kde jsou jak Domy na půl cesty, tak Azylové domy pro rodiny v nelehkých situacích. Musím říct, že tato schůzka mě hluboce zasáhla. Dámy byly neskutečné. Vlastně takoví dva andělé v lidské podobě. Projekt domů na půl cesty je něco, kde jsem si řekla, že má pomoc velký smysl. Většinou se jedná o děti z dětských domovů s různě pohnutým či těžkým osudem. To, co je ale důležité a asi si to většina z nás neuvědomuje, je, že děti zde žijí v takové izolované bublině. V dětských domovech se většinou již děti mají dobře, všechny základní potřeby jsou uspokojeny a mají vše, co potřebují a vše vlastně dostanou. Ale nechápou základní principy fungování společnosti, vztahy jak v rodině, tak mezi lidmi – zkrátka by se dalo říct běžné návyky a chování, které nám přijdou samozřejmé, protože vyrůstáme v rodině, s přáteli, ve školách apod. a tudíž je přirozeně načerpáme.

Jenže, když je těmto „dětem“ 18 let, vezmou si svou tašku s věcmi, obdrží nějaké peníze a jdou z děcáku do běžného světa. Ale oni neví, že peníze jsou za práci, že je třeba platit nájem, že musí nějak hospodařit a mnozí z nich jsou schopni za týden či 14 dní utratit všechny peníze, a i se dokázat zadlužit. Poté končí v domech na půl cesty, jejichž poslání je co nejlépe připravit tyto „děti“ do reálného života, který je tam venku čeká. Je to jeden z nejtěžších úkolů a já to vnímám tak, že zde se láme chleba. Protože toto je ten moment, kdy když se nepodaří člověka socializovat do společnosti, rozrůstá se komunita bezdomovců a sociálně slabších lidí neschopných vzít život do svých rukou.

To, co je zde alfa omega, a to ať už se bavíme o domech na půl cesty či o azylových domech pro rodiny, tak to, že tito lidé mají sebevědomí nula! Neváží si sami sebe a myslí si, že si lásku ani nezaslouží. Neměli tento pocit kde nabýt, neměli funkční rodinu, vzor, trpí chronickým nedostatkem lásky. Mnohdy vidím jen u svých přátel, jak si neváží sami sebe, co si nechají líbit, a to bychom řekli, že to jsou navenek zcela funkční osobnosti. A co pak teprve tito lidé.

Foto2

Paní Zuzana mi vyprávěla x příběhů z jejich center a věřte mi, že to jsou momenty, při kterých se vám opravdu hrnou slzy do očí. O tom, jak učí své klienty hospodařit a že s nimi mohou nastavit finanční plán.Pokud všechny své peníze ale utratí dříve, tak jim prostě nevykouzlí další, a to i za cenu toho, že třeba dva dny nebudou mít na jídlo. A musí zůstat silné a nepolevit, když jim tam hladoví chodí po domě a vidí, že ony si třebas vaří oběd. Nebo příběh maminky, která když byla malá, tak ji máma pálila cigaretou, ale ona už svou dceru pálí jen horkým čajem a myslí si, že tím je lepší matka protože, její dcera už nemá viditelné stopy popálenin. A těžko jí vysvětlujete, že v ten daný moment ji to pálí úplně stejně a ten největší šrám nezůstane na ruce, ale na duši.

A nakonec vás finálně odrovná příběh pána v důchodu, který dorazí s nabídkou, že jim věnuje celý jeden důchod, že na tom není ještě tak špatně, aby nepomohl. A jako důkaz přinese doklad o výši důchodu, aby mu dámy věřily, že jim opravdu dává vše. Chápete to?

A to zásadní a praktické závěrem, celé centrum Pestalozzi je nezisková organizace a její financování je převážně z dárcovských zdrojů. Musí se hodně ohánět, aby tam vše mohlo fungovat dle jejich představ a mohli svou práci odvádět tak, jak by chtěli. Pomoc, kterou nejvíce ocení jsou samozřejmě finance, ale pak i čas, který byste třeba chtěli a mohli věnovat a poskytnout nějaké vzdělávací či rozvojové aktivity, které jejich klientům pomohou lépe se uplatnit v běžném životě.

Já jsem si po schůzce s dámami nastavila pravidelný měsíční platební příkaz a bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat a budu se snažit dále, abych vymyslela další možnosti spolupráce. Pokud by Vám byl tento projekt sympatický, kontaktujte paní Zuzku Tvrdíkovou a společně určitě vymyslíte, jak projekt podpořit, aby to vyhovovalo oběma stranám.  Mrkněte zde na stránky nebo na Facebook

A když jsou ty Vánoce, tak třeba to bude taková inspirace, jak pro někoho udělat něco hezkého a prospěšného.

Tak krásné Vánoce všem a dělejme si ten svět krásným místem pro žití :-*